Bílá mouka - co to je?

01.10.2014 20:04

V roce 1945 vydalo nakladatelství Družstevní práce etnograficky zaměřenou knihu průkopnice české vědy o výživě Marie Úlehlové-Tilschové s názvem Česká strava lidová. V roce 2011 vyšla tato kniha s minimálními jazykovými úpravami pod stejným názvem v reedici nakladatelství Triton. Autorka přináší v pěti kapitolách bohaté informace vytěžené ze svého dlouholetého zkoumání stravovacích zvyklostí a jídelníčku prostého českého lidu a dokládá, že strava založená na těchto prastarých slovanských tradicích v sobě instinktivně spojuje a vyvažuje ty nejzdravější složky. Kniha neobsahuje žádné recepty, ale dočteme se, jak lidé v dřívějších dobách obohacovali svou stravu divoce rostoucími plodinami, jakým způsobem se zpracovávaly obilniny a mléko, jak ovlivnil skladbu stravy příchod brambor na evropský kontinent, zmiňuje se o tradičních pokrmech v rámci církevního roku i souvisejících s různými svátky a co bylo a dosud je základem prosté české stravy.

Mimo jiné přináší zajímavé informace o hlubším pozadí zásadních změn v mlynářském řemesle v naší zemi, vyvolaných uměle finančními zájmy světového obchodu a průmyslu. 
Obilné zrno se odedávna jednak mlátí a čistí, jednak před dalším zpracováním zbavuje slupky a záleží na tom, jakým způsobem. Slupka obilek, která tvoří dřevnatý obal, je totiž těsně srostlá se semenem a vrstva, která leží přímo pod ní, je z celého zrna pro výživu nejcennější. Obsahuje hodnotnější bílkoviny, většinu nerostných látek a vitaminů B. Teprve pod ní se skrývá vlastní jádro, obsahující hlavně škrob. Když se pak mouka vysoce vymílá a prosévá, odchází většina této nejvýživnější vrstvy jako odpad. Odstraněním klíčku se docílí toho, že mouka déle vydrží, ale její výživná hodnota se opět snižuje.
Takto vzniklá bílá mouka (původně označovaná „americká" nebo „uherská") vyniká, kromě značné trvanlivosti, i pěkným vzhledem i jemnou chutí a hlavně se z ní snáze peče a proto také ve světě vítězí. Na druhou stranu neobsahuje skoro vůbec žádné vitaminy a minerály.
Moderní čistící stroje na obilí byly vynalezeny v Americe. Neboť v USA, v Kanadě a v Austrálii nevěděli plantážníci, co si počít s přebytky pšenice, jež se jim urodila na obdělaných stepích. Již od konce 17. století byl hledán způsob jak spolehlivě vyvážet obilí a obchodovat s ním přes oceán. Tento problém byl vyřešen v 19. století v Americe, a to právě výrobou „bílé“ trvanlivé mouky. Dalším krokem byla potřeba získat evropský trh a zdolat evropskou konkurenci. K tomu se ale hodilo jen trvanlivější zboží, jež bez úhony přestálo cestu přes oceán a dovedlo zastínit ostatní mouky, do té doby vyráběné. Spojeným úsilím průmyslu a světového obchodu se to zdařilo a vbrzku po celém civilizovaném západním světě zavládla místo jiného obilí skoro výhradně pšenice a místo jiné mouky mouka americká, mouka bílá a jemná, totiž vysoce vymílaná a mnohonásobně vysévaná, ale hlavně trvanlivá - mouka z obilí bez klíčků, tedy tuku potud zbavená, že nehořkla ani netuchla.

 

Volně citováno z knihy Česká strava lidová autorky Marie Úlehlové-Tilschové, nakladatelství Triton, rok vydání 2011.